Serving The Love

V lednu 2024 měla Stacey Lawson osvětlující dialog s Lulu Escobar a Michaelem Marchettim. Níže je výňatek z tohoto rozhovoru.

Jste na světě jako úspěšná podnikatelka; a také jste duchovní vůdce. Riskujete, abyste vyšli ze své komfortní zóny. Jdou vnitřní a vnější změny ruku v ruce?

Na světě existuje mnoho kulturních norem a systémů. Dokonce i něco jako moc – je snadné vyjádřit moc způsobem, který je „normálním“ způsobem; například moc nad něčím. Naučil jsem se, že to není o tom být mocným člověkem. Jde o to stát v naší moci, to je autenticita toho, kým jsme. Pokud je někdo možná měkký nebo zranitelný nebo kreativní, stát v jeho moci ve skutečnosti znamená stát v plnosti zranitelného vyjádření toho, kým je, a nabídnout tohoto génia – ten dar – světu. Takže to vyžaduje vnitřní změnu, abychom se skutečně seznámili s naším jedinečným géniem a výrazem. A vnější změna vyžaduje, aby to dělalo více lidí. Jedinečný génius, kterého máme všichni v sobě, je tak výjimečný a někdy je těžké ho rozeznat. Ale vnitřní změna nám to umožňuje najít; pak vnější změna vyžaduje, abychom to byli.

A jak tyto věci zjišťujete?

Pořád to zkouším. Zmínil jsem sílu. Myslím, že tohle bylo další téma celého mého života. Vzpomínám si, jak jsem v jednom z kurzů absolvoval průzkum na Harvardu, kde jsme museli seřadit věci, které by nás v naší kariéře nejvíce přesvědčily – věci jako uznání nebo finanční kompenzace nebo intelektuální stimulace; nebo vztahy s vrstevníky atd. Nepamatuji si, co jsem dal navrch, ale úplně poslední slovo z asi 20 slov byla síla. Pamatuji si, že jsem si myslel, to je zajímavé. Je to opravdu pravda? A já jsem tam seděl a byla to pravda.

Později jsem kandidoval do Kongresu, což je místo, kde jsou všechny druhy podivných mocenských struktur a dynamiky. Je to skutečně téměř centrálně navržené a organizované kolem moci. Takže tato představa stát se v naší moci, jako to, co je skutečně autenticky v souladu s našimi hodnotami a kým jsme, je podle mě dlouhá cesta. Jde to krok za krokem. Je to věc, kterou žijete každý den. To je to, co děláte s celým životem. Bylo pro mě opravdu těžké kandidovat do Kongresu. Ale to je asi delší příběh.

Vaše motivace kandidovat do amerického Kongresu přišla během meditace. Bylo to něco, na co jste nečekali; něco, proti čemu jste byli. Vaše vnitřní já nebylo moc spokojené s vaším voláním. Někdy je tedy těžké tuto autenticitu najít nebo žít. Zajímavé také je, že se někdy necítíte nuceni následovat cestu, která je vám ukázána. Můžete se o tom podělit více?

Nikdy mě to k politice netáhlo. Vždy jsem cítil, že energie je velmi rozervaná, negativní, rozdělující a nepříjemná. Kandidoval jsem na kongres v roce 2012 po sedmi letech, které jsem strávil na poločas v Indii. Během doby v Indii jsme někdy 10 nebo 12 hodin denně trávili meditací, abychom prohloubili svou práci. Byl jsem v jeskyni, v prostředí ášramu, které bylo velmi sladké. A i když to bylo divoké, bylo to chráněné. Energie byly na určité úrovni, která umožňovala, aby transformace nebyla příliš tvrdá.

Prošel jsem asi čtyřměsíčním obdobím, kdy jsem neustále dostával toto opravdu silné vnitřní vedení, že jsem potřeboval vykročit a potřeboval jsem kandidovat do politiky. A já si říkal, víš co? Ne. Šel jsem do této velmi temné noci duše. Pro mě to bylo: "počkej, to nechci dělat. Jak může vedení, vesmír, zdroj, božské cokoli pro tebe - jak mě může chtít, abych udělal něco takového? Opravdu to žádá? Je to opravdu to, co slyším, jak bych mohl být požádán, abych udělal něco, co tak nechci, nemělo by to být naplňující a vzrušující?

Měl jsem kolem sebe velký strach, jestli dokážu vkročit do té říše a skutečně si udržet svůj střed. To bylo to, co bylo téměř zničující, než to bylo zničující – strach, že nebudu vyrovnaný a že to bude těžké. Šel jsem tedy doslova do boje sám se sebou. Každý den jsem se budil v slzách. Ve své meditaci jsem se potýkal s: "Je to skutečné? Musím to následovat?" A nakonec můj učitel řekl: "Víte, toto je další krok. To je to, co musíte udělat." Pořád jsem s tím bojoval. A pak jsem si uvědomil, no, počkejte, pokud nebudete následovat své pokyny, co pak máte? To je vše. Pomyšlení, že skutečně řeknu ne a otočím se zády, mi připadalo tak paralyzující ploché nebo odpojené. Věděl jsem, že musím zakročit.

Zážitek to byl vlastně dost traumatizující. Z vnějšího pohledu to bylo jako provozovat startup. Dělat skutečné každodenní věci nebyl problém. Jednalo se o 24/7 debatní fáze a veřejné vystupování a fundraisingy a vybírání milionů dolarů. Ale energie byla velmi zničující. Cítil jsem se zdrcený tím, jak moc jsem to z lidí cítil. Každý den jsem si potřásl stovkami rukou. Byly maminky, které nemohly platit hlídání dětí. Byli senioři, kteří neměli zdravotní péči. A bylo to hned po finančním kolapsu. Takže tam byla obrovská nezaměstnanost. Bylo skličující pomyslet na to, jak by se daly tyto problémy vyřešit. A politický proces je tak tvrdý.

Pamatuji si, že mám jednu vzpomínku, která byla jakýmsi zásadním momentem v kampani. Bylo to na Den Země na jaře 2012. Byl jsem v zákulisí a dostával jsem mikrofon, abych šel na pódium k debatě. Tato žena, kterou jsem nikdy nepotkal, si našla cestu do zákulisí a přišla za mnou. Musela být s jedním z dalších kandidátů.

Přiběhla ke mně a řekla: "Nenávidím tě."

Moje první myšlenka byla: Panebože, myslím, že jsem to nikdy nikomu neřekl. Ale to, co jsem slyšel z mých úst, bylo: "Ach můj bože, ani tě neznám, ale miluji tě. Řekni mi, co tě bolí. Možná ti pomůžu."

Nějak se otočila na podpatcích a jen tak se zatoulala. Byla tak překvapená, že někdo z politické sféry takto reagoval. Nemohla to ani přijmout. A nebyl to okamžik, kdy bych s ní mohl trávit čas. Byl jsem doslova vytažen na pódium.

Vzpomínám si, že se to včera někdo zmínil o Gándhím: když něco prohlásil, musel v tom ve skutečnosti žít. Tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy to bylo jako: "Páni, jaké prohlášení jsem to právě učinil? Tohle je oběť lásky. Bez ohledu na to, co se stane, je to o tom, dělat to, co je požadováno, a dělat to s láskou." Naše politika na to může, ale nemusí být ještě připravena. Možná na to není čas. Nebo možná je.

Nakonec jsem si vlastně myslel, že jsem povolán, protože bych měl vyhrát. Vlastně jsem si myslel, proč by mi Bůh říkal, že to musím udělat [tj. kandidovat do Kongresu], když jsem neměl vyhrát? Nedopadlo to tak. Prohrál jsem. Byli jsme blízko, ale nevyhráli jsme.

Myslel jsem: Co? Moment, byl můj návod špatný? Bylo to teprve před lety, jak jsem si vzpomněl, jak jsem si vzpomněl, že v Bhagavadgítě je něco, kde Krišna říká Ardžunovi: "Máš právo jednat, ale nemáš právo na plody svého jednání."

Možná se nikdy přesně nedozvím, proč byl můj vstup do politiky v té době vyžadován. Výsledek nebyl vůbec takový, jaký jsem očekával. Vlastně jsem se tím taky na chvíli cítil trochu zdrcený. Tak jsem to vzdal. Možná se nikdy nedozvíme, proč nás to přitahuje dělat každou věc a kolika lidí se dotýkáme nebo jak naše činy věci mění. Ale mám pocit, že bylo neuvěřitelně důležité následovat vedení a žít lásku, sloužit lásce.

V dalším citátu Kahlil Gibran říká: "Práce je láska zviditelněná." Takže si myslím, že to byl jen další způsob, jak prohloubit lásku. Byl to dost drsný způsob, ale jsem vděčný.