Žijeme v době, kdy si zejména kvůli vlivu technologií – konkrétně sociálních médií – představujeme, že nové nápady pro společnost se mohou extrémně rychle šířit. Bohužel to ale opomíjí těžkou práci budování místních kapacit, vazeb a vztahů – sociálního kapitálu. Podívejte se na progresivní éru: Lidé nejen vyšli do ulic a nepožadovali, aby lupiči byli zbaveni svých míst v těchto vykořisťovatelských společnostech. Vynaložili úsilí na budování podpory pro regulace, které by držely vykořisťování na uzdě: agentury na ničení trustů a ochranu spotřebitelů. A také zavedli novou infrastrukturu pro ekonomiku, která měla jinou základní morální logiku: veřejné podniky, odborově organizovaná pracoviště a progresivní daň z příjmu.

S mým spoluautorem se často ptáme: „Jsme už na vzestupu? Kdy můžeme očekávat, že k tomuto vzestupu dojde?“ Těžká odpověď na to zní: Záleží na nás. Pokud si myslíme, že vyvoláme další vzestup jen tím, že budeme vyjadřovat pobouření na sociálních sítích, mýlíme se. Musíme využít svou svobodu jednání jako občané k budování …

Jednou z mých hrdinek je Dorothy Dayová, zakladatelka Katolického dělnického hnutí. Ovlivnila ji práce lidí, jako byla Jane Addamsová. Dayová učila, že musíme vybudovat novou společnost v skořápce staré. To je velmi inspirativní metoda. Místo toho, abychom soustředili svou energii na boření starého, musíme se zaměřit na budování nového – připraveni zasáhnout, když se to staré zaživa rozpadne. Je jistě možné, že náš hyperindividualismus a narušující sociální důvěra způsobí kolaps institucí. Něco takového jsme viděli s pandemií. Co povstane, aby tyto zaniklé instituce nahradilo? Skutečná práce vzestupu se odehrává v odpovědi na tuto otázku činy.

Pandemie nás naučila, že digitální spojení nestačí – ať už pro naše vlastní lidské potřeby, nebo pro potřeby společnosti. Dlouho jsme si dovolili věřit fikci, že je v pořádku, že necháváme naši sociální strukturu rozpadat se v osobním světě, protože existoval jiný online svět, který ho měl jako kouzelným způsobem nahradit. Pak jsme ale kvůli pandemii museli všichni oslavovat Den díkůvzdání a Vánoce přes Zoom a uvědomili jsme si, že potřebujeme další lidi osobně, ne jen na obrazovce. To mi vlastně dává naději, že si začínáme uvědomovat, že je čas znovu investovat do osobního kontaktu.

Existuje spousta opravdu dobrých sociálních inovátorů, kteří se snaží spojit lidi ve fyzických prostorách, aby společně pracovali na projektech. To je další aspekt Mírových sborů: Jedna věc, kterou se jako dobrovolník rychle naučíte, je, že nejlepším způsobem, jak budovat mosty, je spoluvytvářet, pracovat společně na projektu, na kterém všem záleží. Lidé, kteří ve Spojených státech realizují podobné iniciativy, mi dávají velkou naději.

Často se mě ptají, jaký by byl můj politický recept pro administrativu, který by nám pomohl posunout se k vzestupu. Vojenská služba je mou absolutně nejjednodušší odpovědí.

Ale co mi v noci nedá spát, je fakt, že existuje spousta protichůdných sil, které působí proti této pozitivní změně. Na každý dobrý výhonek, který vidíme, připadá spousta stínu a temnoty. Myslím, že se to stalo s oponovanými volbami a 6. ledna. Stále se to děje s debatami o rouškách a vakcínách.

To, zda se věci zvrtnou, nebo ne, je opravdu o kritickém množství. Jak přimět všechny lidi, kteří sedí na vedlejší koleji, aby se zapojili a pracovali na tom, aby nás tlačili zpět ke světlu? Myslím, že to byl příběh progresivní éry. Lidé se vždycky ptají: „Kdy pozlacený věk ustoupil progresivní éře?“ Nebyl tam žádný jasný historický moment. Všechny tyto síly pracovaly pro dobro a všechny tyto protichůdné síly pracovaly na tom, aby to zbouraly. Nakonec dobro zvítězilo, protože lidé vynaložili dostatek energie, aby to tlačili nahoru a dolů.

Často se mě ptají, jaký by byl můj politický recept pro administrativu, který by nám pomohl posunout se k vzestupu. Vojenská služba je mou absolutně jednoznačnou odpovědí. Jako navrátivší se dobrovolník z Mírových sborů a zastánce poučení se z historie hluboce podporuji myšlenku, že vytváření pobídek a příležitostí pro miliony mladých lidí, aby spolupracovali pro dobro společnosti, by mělo být nejvyšší prioritou. To by nám mohlo pomoci řešit nejen ekonomickou nerovnost, ale také polarizaci, kulturní narcismus a sociální fragmentaci – všechny aspekty naší současné mnohostranné krize, které nám mohou pomoci znovuobjevit smysl pro solidaritu – „my“ – a také najít smysl a smysl pro identitu, které by nás mohly vést novým směrem.