Místo pro všechno

Rozpad věcí je jakýmsi druhem zkoušky a zároveň i druhem uzdravení. Myslíme si, že jde o to, projít zkouškou nebo překonat problém, ale pravdou je, že se věci ve skutečnosti nevyřeší. Spojí se a rozpadnou se. Pak se zase spojí a zase rozpadnou. Je to prostě tak. Uzdravení přichází z toho, že necháme prostor pro to všechno: prostor pro zármutek, pro úlevu, pro trápení, pro radost.

Když si myslíme, že nám něco přinese potěšení, nevíme, co se doopravdy stane. Když si myslíme, že nám něco způsobí neštěstí, nevíme. Nejdůležitější ze všeho je nechat prostor pro nevědomí. Snažíme se dělat to, co si myslíme, že nám pomůže. Ale nevíme. Nikdy nevíme, jestli selžeme, nebo se jen vztyčíme. Když přijde zklamání, nevíme, jestli to je konec příběhu. Může to být jen začátek velkého dobrodružství…

Když se věci hroutí a my jsme na pokraji neznámého čeho, zkouškou pro každého z nás je zůstat na této hraně a nic si nekonkretizovat. Duchovní cesta není o nebi a konečném dosažení místa, které je opravdu skvělé. Ve skutečnosti je tento způsob pohledu na věci to, co nás udržuje v neštěstí. Myšlenka, že můžeme najít nějaké trvalé potěšení a vyhnout se bolesti, je v buddhismu nazývána samsára, beznadějný cyklus, který se donekonečna opakuje a způsobuje nám velké utrpení. Úplně první vznešená pravda Buddhy poukazuje na to, že utrpení je pro lidské bytosti nevyhnutelné, dokud věříme, že věci trvají – že se nerozpadají, že se na ně můžeme spolehnout, že uspokojí náš hlad po bezpečí. Z tohoto pohledu jediný okamžik, kdy víme, co se doopravdy děje, je, když je koberec vytažen a my nemůžeme najít místo, kde bychom mohli přistát. Tyto situace využíváme buď k tomu, abychom se probudili, nebo abychom se uspali. Právě teď – v okamžiku bezpodmínečnosti – je zárodek péče o ty, kteří naši péči potřebují, a objevují naši dobrotu…

Život je dobrý učitel a dobrý přítel. Věci jsou neustále v přechodu, kdybychom si to jen dokázali uvědomit. Nic se nikdy neshrne tak, jak si rádi představujeme. Stav mimo střed, někde mezi, je ideální situací, situací, ve které se nenecháme uvěznit a můžeme otevřít svá srdce a mysl nad rámec svých možností. Je to velmi něžný, neagresivní a otevřený stav věcí.

Zůstat s tou otřeseností – zůstat se zlomeným srdcem, s kručícím žaludkem, s pocitem beznaděje – to je cesta k opravdovému probuzení. Setrvat s tou nejistotou, naučit se uvolnit uprostřed chaosu, naučit se nepanikařit – to je duchovní cesta. Naučit se uchopit se, být jemný a soucitný, to je cesta bojovníka…“