Od naděje k beznaději

Jak se svět stává stále temnějším, nutil jsem se myslet na naději. Sleduji, jak svět a lidé v mém okolí zažívají zvýšený smutek a utrpení. Jak se agrese a násilí přesouvají do všech vztahů, osobních i globálních. Protože rozhodnutí se dělají z nejistoty a strachu. Jak je možné cítit naději, těšit se na pozitivnější budoucnost? Biblický žalmista napsal, že „lid bez vidění hyne“. Zahynu?

Nekladu tuto otázku klidně. Snažím se pochopit, jak bych mohl přispět ke zvrácení tohoto sestupu do strachu a smutku, co bych mohl udělat, abych pomohl obnovit naději do budoucnosti. V minulosti bylo snazší věřit ve vlastní efektivitu. Kdybych tvrdě pracoval, s dobrými kolegy a dobrými nápady, mohli bychom něco změnit. Ale teď o tom upřímně pochybuji. Ale bez naděje, že moje práce přinese výsledky, jak mohu pokračovat? Pokud nevěřím, že se mé vize mohou stát skutečností, kde najdu sílu vytrvat?

Abych odpověděl na tyto otázky, poradil jsem se s některými, kteří prožili temné časy. Vedly mě na cestu k novým otázkám, které mě přenesly z naděje do beznaděje.

Moje cesta začala malou brožurou s názvem „Síť naděje“. Vyjmenovává známky zoufalství a naděje na nejnaléhavější problémy Země. Na prvním místě mezi nimi je ekologická destrukce, kterou vytvořili lidé. Jediná věc, kterou brožura uvádí jako nadějnou, je, že Země pracuje na vytváření a udržování podmínek, které podporují život. Jako druh ničení budou lidé odkopnuti, pokud brzy nezměníme své způsoby. EOWilson, známý biolog, poznamenává, že lidé jsou jedinými hlavními druhy, které, pokud bychom zmizeli, by prospěly všem ostatním druhům (kromě domácích mazlíčků a pokojových rostlin). Dalajláma v mnoha nedávných učeních říkal totéž.

To ve mně nebudilo naději.

Ale v téže brožurce jsem četl citát od Rudolfa Bahro, který pomohl: "Když formy staré kultury umírají, novou kulturu vytváří pár lidí, kteří se nebojí být nejistí." Mohla by být nejistota, pochybnosti o sobě samém dobrá vlastnost? Je pro mě těžké si představit, jak mohu pracovat pro budoucnost, aniž bych se cítil založený na víře, že moje činy něco změní. Ale Bahro nabízí novou vyhlídku, ten pocit nejistoty, dokonce i neopodstatněnosti, by mohl ve skutečnosti zvýšit mou schopnost zůstat v práci. Četl jsem o neopodstatněnosti – zejména v buddhismu – a nedávno jsem toho docela zažil. Vůbec se mi to nelíbilo, ale jak se umírající kultura mění v kaši, mohl bych se vzdát hledání půdy, abych mohl stát?

Václav Havel mi pomohl dále přitahovat nejistotu a nevědomost. "Naděje," říká, "je dimenzí duše... orientace ducha, orientace srdce. Překračuje svět, který je bezprostředně prožíván a je ukotven někde za jeho horizonty... Je to ne přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Havel jako by nelíčil naději, ale beznaděj. Být osvobozen od výsledků, vzdát se výsledků, dělat to, co se cítí být správné, spíše než efektivní. Pomáhá mi vzpomenout si na buddhistické učení, že beznaděj není opakem naděje. Strach je. Naděje a strach jsou partneři, kterým nelze uniknout. Kdykoli doufáme v určitý výsledek a tvrdě pracujeme na jeho uskutečnění, pak také zavádíme strach – strach ze selhání, strach ze ztráty. Beznaděj je bez strachu, a proto se může cítit docela osvobozující. Poslouchal jsem, jak ostatní popisují tento stav. Nezatíženi silnými emocemi popisují zázračný vzhled jasnosti a energie.

Thomas Merton, pozdní křesťanský mystik, dále objasnil cestu do beznaděje. V dopise příteli radil: „Nespoléhejte se na naději na výsledky...možná budete muset čelit skutečnosti, že vaše práce bude zdánlivě bezcenná a dokonce nedosáhne žádného výsledku, ne-li možná výsledků opačných než co očekáváte, jak si na tuto myšlenku zvyknete, začnete se stále více soustředit ne na výsledky, ale na hodnotu, správnost, pravdivost samotné práce nápad a další a další pro konkrétní lidi .Vše nakonec zachraňuje realita osobního vztahu.

Vím, že je to pravda. Pracoval jsem s kolegy v Zimbabwe, když jejich země upadá do násilí a hladovění v důsledku jednání šíleného diktátora. Přesto, jak si vyměňujeme e-maily a občas se navštěvujeme, zjišťujeme, že radost je stále k dispozici, ne z okolností, ale z našich vztahů. Dokud jsme spolu, dokud cítíme, že nás ostatní podporují, vytrváme. Někteří z mých nejlepších učitelů této problematiky byli mladí vedoucí. Jedna kolem dvaceti řekla: "Důležité je, jak jdeme, ne kam. Chci jít společně as vírou." Další mladá Dánská žena na konci rozhovoru, který nás všechny přivedl k zoufalství, tiše promluvila: "Mám pocit, že se držíme za ruce, když jdeme do hlubokého temného lesa." Jedna Zimbabwanka ve svém nejtemnějším okamžiku napsala: "Ve svém zármutku jsem viděla, jak jsem držena, my všichni se držíme jeden druhého v této neuvěřitelné síti milující laskavosti. Smutek a láska na stejném místě. Cítila jsem, jako by mi držením puklo srdce." to všechno ."

Thomas Merton měl pravdu: jsme utěšeni a posíleni tím, že jsme spolu beznadějní. Nepotřebujeme konkrétní výsledky. Potřebujeme se navzájem.

Beznaděj mě překvapila trpělivostí. Když opouštím snahu o efektivitu a sleduji, jak moje úzkost mizí, objevuje se trpělivost. Dva vizionářští vůdci, Mojžíš a Abraham, nesli sliby, které jim dal jejich Bůh, ale museli se vzdát naděje, že je ještě za svého života uvidí. Vedli z víry, ne z naděje, ze vztahu k něčemu, co přesahuje jejich chápání. TS Eliot to popisuje lépe než kdokoli jiný. Ve „Čtyř kvartetech“ píše:

Řekl jsem své duši, buď v klidu a čekej bez naděje
neboť naděje by byla nadějí na špatnou věc; počkat bez
milovat
Neboť láska by byla láskou ke špatné věci; ještě je víra
Ale víra, láska a naděje jsou všechny v čekání.

Takhle chci projít touto dobou rostoucí nejistoty. Bezdůvodný, beznadějný, nejistý, trpělivý, jasný. A společně.